Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta vlakem

Dnes a denně slyšíme spousty telefonátů, většinou ani nechceme, ale některé se vymykají.

Nastoupil jsem do vlaku, vyndal knížku a chystal se ponořit do příběhu.

„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.“ Zaslechl jsem neústupný, vytrvalý a současně stále stejný rytmus krátkých vět. 

telef_muz_fin.png„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.“ Prosazoval se rozhodný mužský hlas a z druhé strany telefonu se dalo matně poznat ženský hlas s kadencí kulometu, ale jednotlivým slovům jsem nerozuměl.  Pozornost se mi svezla k myšlence, jak asi bude „rozhovor“ pokračovat…

„V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin.“  Ač jsem nechtěl, slyšel jsem, že mluví oba najednou. Zajímavá taktika. „V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin.“  Možná jde o to, že kdo řekne poslední slovo, ten vyhrál, blesklo mi hlavou.

„Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet. Ne v osmnáct třicet.“ Došlo mi, že si knížky moc neužiju. Víc a víc mě zajímalo, o čem to asi tak, sakra, mluví?

„ Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.“ Znělo stále stejně vytrvale. Muž hlas nezvyšoval ani nesnižoval. Ale ani mi nenapověděl, o co jde.

„Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli. Takhle jsme se nedohodli.“ Ha. Změna. Možná nápověda? Knížku jsem zaklapl a nastražil uši.

„Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli. Nedohodli.“ Takové zefektivnění komunikace mi vůbec nepomohlo. Z útržků ženského hlasu na druhé straně telefonu, jsem horkotěžko dedukoval, že by mohlo jít o vyzvednutí dítěte.

„ V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin. V osmnáct hodin.“ Za jiných okolností by se dalo usuzovat, že by se dohoda mohla blížit, ale nějak jsem cítil, že ne. Rozhovor mě již plně pohltil. Nebyl jsem si jistý, jestli to je exmanželka nebo extchýně.telef_zena_fin.png

„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne“ znělo dál rozhodně vlakem. Vůbec mi nepomáhá.  Začínám se bát, že se to nedozvím.

„Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Nikdo se se mnou nedohodl. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.“  Už tomu začínám rozumět, myslel jsem si. On přijede pro dítě v osmnáct hodin, ale dítě tam nebude. To se objeví až osmnáct třicet.

„Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy. Necháme to na jindy.“ A pro jistotu dodal: „Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy. Na jindy.“ Tak, to je konec. Nechají to na jindy.

Tak nevím. Bude tam to dítě nebo ne? Možná, že tady o to dítě vůbec nejde. Škoda.

Jak by asi byl ten rozhovor dlouhý, kdyby šlo o dítě?dite_smutek_fin.png